Exekutor není oprávněn činit jménem povinného jakýkoliv právní úkon. Nemůže tedy ani učinit kroky směřující k přímému prodeji nemovitosti. Nemovitost tedy spoluvlastník může v exekuci získat až v rámci dražby. Při dražba má zákonné předkupní právo, které však může uplatnit pouze jako účastník dražby, tzn. musí se dražby účastnit a poté co bude učiněno nejvyšší podání učinit podání ve stejné výši.

Tento způsob výkonu rozhodnutí je upraven značně nesystémově. Pojmově je nutno považovat patent za právo, které má majetkovou hodnotu. Při jeho postižení se tedy postupuje podle ustanovení o přikázání jiných majetkových práv, tedy přiměřeně způsobem odpovídajícím exekuci přikázáním pohledávky (§ 320, odst. 2 OSŘ). Ustanovení § 64 EŘ však hovoří o soupisu patentu, přestože se soupis provádí pouze u exekuce prodejem movitých věcí. Je tedy třeba dodržet tuto ne zcela smysluplnou konstrukci a při postižení patentu vydat kromě exekučního příkazu ještě dokument označený jako soupis (i když se fakticky žádný soupis neprovádí) a dále zřejmě též protokol o soupisu (i když se fakticky žádný takový úkon nekonal). Zajímavé je, že zákon nikde nestanoví, že by se Úřadu průmyslového vlastnictví doručoval exekuční příkaz a povinnost jeho doručení nelze dovodit ani z přiměřeného použití OSŘ na základě § 49, odst. 4 EŘ. Úřad postižení patentu zapíše do rejstříku pouze na základě jakéhosi sdělení, že patent byl sepsán.

Exekuční řád nemá speciální ustanovení o tom, v jaké výši se určuje výše odměny za zastupování advokátem v rámci nákladů oprávněného. Podle § 52, odst. 1, použijí se na exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li exekuční řád jinak. Vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech oprávněného lze považovat za rozhodování o nákladech řízení, lze dovodit, že pokud exekuční řád neobsahuje jiný mechanismus určení odměny za zastupování advokátem, bude nutné použít mechanismus povinný podle § 151 OSŘ. Tato konstrukce by měla být správná i z hlediska formálně logického, neboť řízení o výkonu rozhodnutí a řízení o provedení exekuce jsou z pohledu advokáta poskytujícího právní službu téměř totožná, nebylo by tedy namístě, aby za tuto právní pomoc náležela odlišná odměna. Při použití této argumentace nelze dojít k jinému závěru, že při zastupování účastníka v exekučním řízení advokátem přiznává se náhrada nákladů podle vyhl. MS ČR č. 484/2000 Sb.

Ustanovení § 16 exekutorského tarifu o stanovení výše odměny exekutora obsahuje výslovný odkaz na přiměřené užití advokátního tarifu. Exekutor, při stanovení výše odměny exekutora, který oprávněného zastupoval však v tomto případě nemůže postupovat podle z. č. 484/2000 Sb., neboť tento předpis se výslovně vztahuje pouze na advokáty a notáře, stejně tak ustanovení § 151, odst. 2 OSŘ výslovně hovoří pouze o advokátech a notářích a stejně tak OSŘ nepředpokládá možnost zastoupení oprávněného exekutorem. Použití analogie zde není na místě právě z důvodu existence výslovného ustanovení § 16 exekutorského tarifu, který výši odměny exekutora stanoví odkazem na vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb. a z důvodu, že oprávnění zastupovat oprávněného za úplatu, např. v exekučním řízení, vyplývá z § 74, odst. 1, pís. b) EŘ a z § 1, odst. 1 exekutorského tarifu (nikoliv z OSŘ). Zastupování oprávněného exekutorem, jakož i stanovení odměny za něj je tak komplexně upraveno v EŘ a exekutorském tarifu a pro použití analogie legis s OSŘ zde není prostor.

Podle ustanovení § 64, odst. 1 EŘ se při jejich odebrání postupuje přiměřeně podle ustanovení o exekuci odebráním věci. Exekutor by v exekučním příkazu měl vždy stanovit lhůtu k vydání věci, podle § 55 OSŘ. Po jejím marném uplynutí lze přistoupit k odebrání věci postupem podle § 345 an. OSŘ nebo nejprve přistoupit k uložení pokuty povinnému, neboť nesplnění tohoto příkazu lze podle mého názoru považovat za skutečnost, která hrubě ztěžuje postup řízení a je tedy možné, aby soud na návrh exekutora uložil povinnému pořádkovou pokutu podle § 53 OSŘ.
Je nutno říci, že ani jeden z výše uvedených postupů nemusí být velmi efektivní. Patentové listiny tak pro vydražitele může exekutor zajistit u Úřadu průmyslového vlastnictví nebo odkázat vydražitele, aby si je zajistil po předložení průkazu o přechodu vlastnictví, jímž bude usnesení o příklepu.

Ustanovení § 34, odst. 1 EŘ nestanoví jakým způsobem je třeba doložit oprávnění k provedení exekuce při žádosti o součinnost. V podstatě tak závisí na výslovné či mlčky přijaté dohodě mezi exekutorem a dotázanou osobou, jaká forma bude zvolena. Osobně přikládám k žádosti o součinnost obyčejnou kopii exekučního usnesení s vepsanými slovy „Souhlasí s originálem“, podpisem pracovníka úřadu a otiskem úředního razítka. Do současné doby se nestalo, že by banka nebo jiný subjekt poskytující součinnost s tímto způsobem prokázání mého pověření k provedení exekuce vyslovil nesouhlas. Domnívám se tedy, že je nadbytečné přikládat k žádostem o součinnost originály nebo úředně ověřené kopie těchto dokladů.

Rozdíl spočívá v tom, o jaký majetek se bude jednat. Movité věci oceňuje sám exekutor. Pokud nebude takovýto odhad dostačující, přibere znalce. Nemovité věci a podniky se oceňují vždy znaleckým posudkem. Movité věci, nemovité věci i podniky se zásadně prodávají v dražbě. U movitých věcí je vyvolávací cenou jedna třetina jejich odhadnuté hodnoty. U nemovitostí jsou vyvolávací cenou dvě třetiny znalcem zjištěné ceny. U podniků se vyvolávací cena stanoví mezi polovinou hodnoty obchodního jmění podniku (§ 6, odst. 2 ObchZ) a dvěma třetinami čistého obchodního majetku podniku (§ 6, odst. 3 ObchZ) po odečtení peněžních prostředků náležících k podniku. Veřejně obchodovatelné cenné papíry se neoceňují, ale prodávají se na veřejných trzích. Podíl v obchodní společnosti nebo družstvu se neoceňuje, ale získává se za něj hodnota vypořádacího podílu nebo podílu na likvidačním zůstatku. Pro prodej zástavy a spoluvlastnického podílu se obdobně užijí ustanovení o prodeji movitých či nemovitých věcí.

V prvé řadě je třeba říci, že o způsobu, jakým bude exekuce provedena rozhodne sám exekutor. Exekutor je vázán ustanovením § 264 OSŘ. Musí tedy posuzovat, zda způsob, kterým výkon rozhodnutí provede je vhodným způsobem. Pokud by v daném případě provedl exekuci prodejem nemovitosti a přitom povinný měl jiný majetek, který postačí k uspokojení pohledávky, jednalo by se o nevhodný způsob provedení exekuce. Nevhodnost však nelze spatřovat v provedení exekuce prodejem věci, jejíž cena několikanásobně překračuje hodnotu vymáhaného plnění, pokud povinný žádnou jinou postižitelnou věc nebo právo, ze kterého by mohla být pohledávka uspokojena, nemá.

Pomocí soudního exekutora lze vymáhat pohledávky, ohledně kterých může věřitel předložit exekuční titul. Pokud se chcete vyhnout soudnímu řízení o přiznání pohledávky, je možné požádat exekutora o sepsání exekutorského zápisu s doložkou vykonatelnosti, ve kterém se dlužník zaváže zaplatit dlužnou částku do určité doby, a pokud tento svůj závazek nesplní svolí, že podle této dohody může být provedena exekuce. Tento postup vyžaduje úzkou součinnost s dlužníkem, ale jeho efektivita je značná. Pokud však s dlužníkem není možné takovýto postup dohodnout, nezbývá než se s nárokem obrátit na soud.

Ohledně věcí převedených na třetí osoby a jejich postižitelnosti se lze takto obecně stěží vyjádřit. Pokud jde o vůz na leasing, stejně tak i věci z multiservisu a obdobně, tam je třeba si uvědomit, že není vlastnictvím dlužníka. Nelze tedy takovouto věc postihnout exekucí movitých věcí. Lze však postihnout majetkové právo, které dlužník k takovéto věci má exekucí podle § 320 OSŘ. V dražbě se pak neprodá věc samotná, ale právo ji držet a splacením její ceny získat její vlastnictví z titulu leasingové smlouvy.

Podle § 42 exekučního řádu lze provést exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů za předpokladu, že se jedná o pohledávku, která vznikla jednomu z manželů v době trvání manželství. Společným jměním manželů se pro účely exekuce rozumí i majetek, který do společného jmění manželů nepatří, zejm. proto, že byl smlouvou zúžen rozsah SJM. Ke smlouvě, kterou byl zákonem stanovený rozsah SJM zúžen se při exekuci nepřihlíží, pokud jde o majetek, který do SJM patřit v době vzniku pohledávky.

Oprávněný, který drží exekuční titul (exekuční titul viz. stránka „Jak na to“) musí podat soudu nebo exekutorovi návrh na výkon rozhodnutí. Pokud je návrh podán exekutorovi, ten ho sám předloží soudu. Soud do 15 dnů od podání návrhu rozhodne o nařízení exekuce. K nařízení exekuce je tedy třeba tzv. nalézacího řízení, ve kterém bude vydán exekuční titul (rozhodnutí, kterým je přiznána pohledávka) a dále soudní řízení o nařízení exekuce, které by mělo trvat do 15 dnů. Poté bude vlastní řízení o výkonu rozhodnutí probíhat již u exekutora. Nalézacímu řízení se lze vyhnout např. podpisem vykonatelného notářského nebo zápisu.